Petra Doubková

Na začátku byl nápad z univerzity. Dnes EcoHaus buduje značku v segmentu, kterému dominují velké nadnárodní korporace. Petra Doubková přitom svou budoucnost nespojuje jen s firmou. Chce jít na doktorát, učit a jednou dělat špičkovou vědu a zároveň si uchovat život podle vlastních pravidel. Jak se buduje česká značka proti velkým hráčům a co se její zakladatelka při tom musela naučit o důvěře, práci i sobě samé?¨

Co byl ten klíčový moment nebo impuls, kdy jste si řekla, že standardní drogerie potřebuje změnu — a že právě vy jste člověk, který ji může vytvořit?

K EcoHaus mě původně přivedla móda. Studovala jsem na textilní fakultě v Liberci a chtěla vytvořit udržitelnou kolekci teplákových souprav. Jenže jsem se postupně dostala k otázce, jak se o oblečení staráme. Jak ho vyprat, aby nám dlouho vydrželo, a co při tom prací prostředek vlastně dělá s textilem i s prostředím, do kterého odchází.

Věda mě fascinovala odjakživa. Nepovažuji se zatím za vědkyni v pravém slova smyslu, ale hodně pracuji na tom, abych jí mohla být. Chci věcem opravdu rozumět, zkoumat je a ověřovat. A chci, aby právě vědecký přístup určoval, jak naše produkty vyvíjíme i co o nich říkáme.

EcoHaus mi tak otevřel cestu, která mě nesmírně baví. Chci jít na doktorát, učit a jednou dělat opravdu špičkovou vědu. Láká mě představa, že bych přispěla něčím průlomovým. To je můj velký sen. Teď například věnuji hodně volného času kurzům matematiky, protože můj obor je dost technický a potřebuji mít pevné základy.

Kloubit to s vedením společnosti je občas docela masakr. /smích/ Ale není to nic nemožného. Zvládly to ženy přede mnou, tak věřím, že to zvládnu i já.

Vyvinout a uvést na trh ekologický produkt vyžaduje spoustu testování. Čím vším jste si museli projít od prvního prototypu až po finální kus na polici?

Při vývoji jsou problémy vlastně pořád. Něco vyjde až na několikátý pokus a občas na řešení přijdete úplnou náhodou. Třeba v době covidu jsme zkoumali cestu se stříbrnými nanočásticemi, od které jsme později ustoupili kvůli otázkám jejich dopadu na životní prostředí.

Navíc produkt není jen samotný prací papírek. Je to složení, funkčnost, testování, bezpečnost, vůně, obal, legislativa i způsob, jakým lidem vysvětlíte jeho používání. Všechno spolu souvisí.

Člověk se musí naučit, že nemůže čekat na absolutní dokonalost každého detailu. U bezpečnosti a zákonných požadavků samozřejmě musíme být důslední. Vedle toho ale pořád existuje prostor něco zlepšit. Neustále inovujeme, upravujeme a optimalizujeme. Uvedením na trh ta práce nekončí.

Byl někdy během budování EcoHaus moment, kdy jste si říkala, že to možná nevyjde? Co vás tehdy drželo dál?

Velký strach jsem měla před první crowdfundingovou kampaní. Bála jsem se, že peníze nevybereme a že se mi lidé budou smát. Navíc jsem po vítězství ve startupové soutěži veřejně řekla, že kampaň spustíme za dva týdny, a přitom ještě nebyla připravená. Do toho jsem studovala a pracovala v nemocnici.

Dopředu mě táhla chuť projekt uskutečnit. A když přišli první podporovatelé, přidala se k tomu jejich důvěra. Poslali peníze na něco, co teprve vznikalo. To pro mě bylo obrovské povzbuzení i závazek. Najednou za tím nebyl jen můj nápad, ale konkrétní lidé, kteří mu dali šanci.

Jak se od začátku do dneška proměnila vaše role? Co jste musela přestat dělat sama, abyste mohla firmu posunout dál — a bylo pro vás těžké některé věci pustit z rukou?

Už při prvním podnikání v módě jsem poznala, jak snadno člověk zůstane uvězněný v každodenní operativě, když všechno dělá sám. U EcoHaus se proto učím vytvářet prostor také pro rozvoj firmy, nové produkty a spolupráce.

Dlouho mi trvalo věřit lidem a pustit věci z rukou. Pomohla mi i zkušenost, kdy jsem dva měsíce cestovala po USA, firmu vedla na dálku a tým zvládal své úkoly bez mé přítomnosti.

Dnes chci lidem dávat volnost i odpovědnost. Na našem týmu mi opravdu záleží. Chci, aby se mnou lidé pracovali dlouho, abychom se znali a rostli společně. Mám je hrozně ráda.

Co vám samotné podnikání dalo jako ženě? Změnilo třeba váš pohled na sebe, na vlastní schopnosti nebo na to, co si můžete dovolit chtít?

Změnilo mě hodně, i když si to někdy nechci úplně připustit. V mnoha ohledech k lepšímu, v některých i k horšímu. Nechci z podnikání dělat příběh, ve kterém člověk jen získává.

Dnes ale žiju mnohem víc podle sebe. Méně řeším, jak by můj život měl vypadat podle ostatních, a víc přemýšlím nad tím, jak ho chci prožít já. Mám prostor pro reflexi, zastavit se a zeptat se, co mi vyhovuje, co už nechci a proč některé věci dělám.

Myslím, že schopnost naslouchat sama sobě vede ke spokojenému životu mnohem víc než jen plnit další cíle.

Podnikání je často prezentované jako cesta ke svobodě, ale ve skutečnosti může znamenat obrovskou zodpovědnost a tlak. Co pro vás dnes znamená skutečná svoboda v podnikání?

Pro mě je to hlavně možnost žít podle sebe a průběžně si ověřovat, jestli mi způsob, jakým žiju a pracuju, pořád dává smysl. Rozhodovat o tom, čemu věnuji energii, s kým pracuji a jaké prostředí společně vytváříme.

Odpovědnost tím samozřejmě nemizí. Moje hlava jede téměř nonstop a nápady přicházejí i ve chvílích, kdy zrovna nepracuju. Ale mě to také baví. Svoboda pro mě zahrnuje i možnost připustit si, že se moje potřeby mění a že nemusím celý život fungovat stejně.

Kde hledáte balanc mezi vysokým pracovním nasazením a osobním životem? A podařilo se vám ten balanc vůbec někdy skutečně najít?

U mě je to hodně proměnlivé. V každé životní fázi potřebuji něco trochu jiného. Někdy je to jóga nebo pilates, jindy prodloužený víkend s partnerem, setkání s kamarádkou nebo chvíle o samotě v kavárně.

Mám období, kdy bych nejradši pořád pekla a hezky se oblékala. A pak jsou období, kdy svůj vzhled skoro neřeším a vůbec mě to netrápí, protože mám zrovna jiné priority. Potřebuji v životě pestrost.

Nemám jeden stav rovnováhy, který bych jednou našla a od té chvíle v něm zůstala. Průběžně zjišťuji, co právě potřebuji, a snažím se to respektovat.

Máte nějaké rutiny, které vám pomáhají udržet energii, nadhled a nevyhořet?

Spíš mám různé způsoby, ke kterým se podle potřeby vracím. Pomůže mi pohyb, odjet sama na výlet nebo cestu, případně si jen sednout do kavárny. A někdy prostě potřebuju jen být a jít spát. To také úplně stačí. /smích/

Moje hlava ale pracuje skoro pořád. Mám spoustu nápadů a líbí se mi to, takže odpočinek pro mě nemusí znamenat, že v ní bude naprosté ticho. Spíš potřebuji poznat, jestli mě to, co zrovna dělám, těší, nebo už si říkám o pauzu.

Musela jste se během podnikání něco odnaučit — například potřebu mít všechno pod kontrolou, zavděčit se všem nebo mít pocit, že musíte všechno zvládnout sama?

Musela jsem se učit důvěřovat. Dlouho mi to trvalo, ale dnes si říkám, že když se v někom zklamu, úplně tomu stejně nezabráním. Nechci kvůli té možnosti přistupovat ke každému člověku s nedůvěrou.

Je mi bližší věřit, průběžně si ověřovat, že věci fungují, a zároveň dávat volnost. Věřím, že když se sama snažím být dobrým člověkem a jednat férově, přitahuji k sobě podobné lidi. A přeji si, aby zůstávali dlouho.

Důvěra pro mě samozřejmě neznamená všechno přehlížet. Ale nechci budovat firmu na neustálém podezírání. Chci v ní mít vztahy, ve kterých je nám dobře.

Do jaké míry je náročné budovat B2C značku v segmentu, kde dominují velké nadnárodní korporáty s obřími rozpočty na marketing?

Je to náročné. Lidé mají zavedené návyky a velké značky mají prostředky, se kterými se nemůžeme poměřovat. Můj přístup je jednoduchý: když s nimi nemůžeme soupeřit penězi, musíme soupeřit hlavou.

Hodně přemýšlím nad partnerstvími a nad tím, kde se můžeme přirozeně potkat s našimi zákazníky. I proto mi dává smysl propojení s módou a značkami, které mají k péči o textil blízko. Baví mě hledat společný nápad, který přinese něco oběma stranám.

A zásadní je samotný produkt. Potřebujeme, aby lidem dobře sloužil a měli důvod se vracet. Samotný příběh malé značky na to dlouhodobě nestačí.

Co byla vaše zatím největší podnikatelská lekce nebo chyba, za kterou jste dnes zpětně vděčná?

Jednou z velkých lekcí bylo, že jsem si na začátku špatně představovala naše zákazníky. Myslela jsem, že oslovíme hlavně generaci Z, ale ve skutečnosti si k nám našly cestu především ženy nad čtyřicet. Museli jsme přehodnotit marketing.

Naučilo mě to víc naslouchat. Můžu mít jasnou představu, ale potřebuji ji porovnávat s tím, co lidé skutečně chtějí a proč u nás nakupují. Už po první kampani jsem zákazníky osobně obvolávala a jejich odpovědi nám pomohly s obaly i dalšími vůněmi.

Jsem ráda, že jsme ten rozdíl mezi představou a realitou objevili. Díky tomu jsme mohli značku rozvíjet podle skutečných potřeb lidí.

Když se dnes ohlédnete na úplné začátky EcoHaus, co byste tehdejší sobě jako začínající podnikatelce poradila?

Nemusíš mít všechno dokonalé a nemusíš všechno zvládnout sama. Některé věci pochopíš až tím, že je zkusíš. Ptej se, naslouchej a dovol si změnit názor, když zjistíš něco nového.

A asi bych si připomněla, abych vedle přemýšlení o firmě nezapomínala přemýšlet i o sobě. Co chci, jak mi je a jestli mi způsob, jakým pracuji, vyhovuje. Člověk se snadno soustředí na to, co všechno ještě musí udělat. Přitom je dobré občas se zastavit a podívat se i na to, co už vytvořil.

A když na chvíli odhlédneme od EcoHaus — jakou ženou a podnikatelkou byste chtěla být za dalších pět nebo deset let?

Chtěla bych být dobrá máma. Vést děti k dobrým návykům, k tomu, aby se měly rády, měly k sobě úctu a respekt a uměly si naslouchat. A sama bych se to chtěla učit dál, protože jim to chci umět také ukázat.

Chci žít podle sebe a mít prostor přemýšlet o tom, jak žiju. Život je někdy těžký, ale často se na stejnou situaci dá podívat dvěma různými způsoby. Chtěla bych si tuhle schopnost zachovat.

Nemám přesný obraz ženy, kterou musím za deset let být. Přeju si, abych to pořád byla já, i když budu v mnoha ohledech úplně jiná než dnes.

Odkaz na firmu: EcoHaus

Rozhovor napsala a zpracovala: Ivana Šabatová